Pohyby a obratnost ruky se řadí do oblasti jemné motoriky, která je závislá do určité míry na postuře.
Pohybům se učíme cvičením, hrou nebo prací.
Trénováním dovedností dochází k zahušťování neuronálních sítí. Ty potom mohou zpracovávat větší množství informací a pohyb se stává velmi přesným.
Kromě schopnosti úchopu a manipulace s předměty je ruka i důležitým senzorickým orgánem.
Ruka má velkou hustotu somatosenzorických receptorů a je hlavním orgánem hmatového smyslu.
Jednotka povrchu neochlupené části ruky má téměř 100x více receptorů, než stejná plocha na trupu. Jejich množství převedné na plochu vidíte na homunkulovi.
Ruka dokáže analyzovat charakter uchopovaného předmětu, jeho hmotné, prostorové a povrchové vlastnosti, včetně teploty.
Kožní receptory podávají informace o změnách tepelných, taktilních i bolestivých. Hluboké čití informuje o tlaku, vibracích, poloze a pohybu.
Velkou úlohu přitom hraje nervus medianus, jež je hlavním dodavatelem senzorických informací.
Pokud je poškozen, je sice funkce ruky zdánlivě málo hybně omezená, taková ruka je ovšem pro zhoršenou prostorovou orientaci k malé potřebě. Pro uskutečnění obratného pohybu je nutné podrobné zvládnutí prostoru (opticky i hmatem), ve kterém bude prováděn.
Ruka slouží člověku i jako orgán komunikace a sociálního kontaktu.
Rukou realizujeme slova i své představy. Jejím prostřednictvím je člověku často i nevědomě zajišťována neverbální komunikace jako součást každého našeho verbálního projevu, který doplňujeme gestikulací a doteky.
Pro některá postižení představuje, kromě písma, i jediný orgán komunikační (znaková řeč u neslyšících, využití hmatu pro čtení i orientaci u nevidomých).
Ruce umožňují styk s okolím, pomáhají udržovat sociální kontakt. Připravenost ruky spolu se zvládnutím řeči je základním předpokladem pro začátek školní docházky. Obratná i sdělovací hybnost mají úzký vztah k intelektu a dobré paměti. Díky tomu existuje velká variabilita jednotlivých úkonů, jejichž vhodné kombinace jsou potřebné pro pohybovou obratnost. V dřívějších dobách ruka sloužila i jako míra délková (palec, píď) a váhová (špetka, hrst).
Lokomoční a posturální funkce mohou probíhat zcela podvědomě, automaticky, ale mohou být řízeny i volní aktivitou. Naproti tomu obratná hybnost vyžaduje větší účast vědomí, avšak je možné ji v určitých částech pohybu zautomatizovat, takže probíhají podvědomě. Spouštění těchto částí je ale vždy za bdělého stavu pod volní kontrolou.